HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.1:

Knihovna je velikánský labyrint, znak labyrintu světa. Vejdeš a nevíš, zda vyjdeš. Nesmí se za sloupy Herkulovy…“ (Hune mundum tipice… – Tento svět obrazně ztvárňuje labyrint onen. K vstupu je široký dost, však k návratu je příliš úzký.) „Takže nevíte, jak se člověk dostane do knihovny, jsou-li dveře do Budovy zamčené?“ „Ach, to vím,“ zasmál se stařec, „to ví spousta mnichů. Projdeš kostnicí. Kostnicí projít můžeš, ale nechceš. Mrtví mniši ji střeží.“

Pokud jste na tuto otázku již odpověděli, nemusíte znovu odpovídat.  (jen pro nové soutěžící)


HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.2:

V knihovně bylo hrobové ticho. Knihy už se uklidnily. Už propluly strachem a ocitly se v tichých vodách nekonečné hrůzy. Krčily se teď ve svých policích jako stáda zhypnotizovaných králíků.
Dlouhá chlupatá paže se natáhla a sevřela Křesadlův souhrnný lexikon mažije s předpisy pro zasvěcené dřív, než stačil zalézt hluboko do regálu. Knihovník svazek několikrát pohladil, aby ho uklidnil, a pak ho otevřel pod písmenem „S“.
Uhladil roztřesený list a rohovitým nehtem se rozjel po sloupci hesel, až se zastavil u hesla:
 supermažik, m. (mytologické). Proto-mažik, člověk - otvor vchodový, jehož prostřednictvím nová mažije do světa vstupovati může. Tento mažik není jest omezen možnostmi hmotného těla svého, ni Sudbou, ni Smrtí.

Pokud jste na tuto otázku již odpověděli, nemusíte znovu odpovídat.  (jen pro nové soutěžící)


HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.3:

Četla víc, než bylo zdrávo, stovky knížek za rok. Některé knihy přečetla dvakrát i vícekrát, než je odnesla vrátit. Mnohé si po krátké pauze na zažití půjčila znovu. Už tehdy zastávala názor, že knížky jsou nejlepší, až když je člověk čte podruhé či potřetí.
Ella prošla mezi masivními sloupy. Vždycky se mezi nimi tak trochu scvrkla. Psík, který se povaloval na vstupních schodech, se zprudka probral. Podíval se na Ellu, otráveně zavrčel a odběhl.
Na dveřích viselo oznámení; Ella si ho bez zastavení přečetla, otevřela dveře a vstoupila.
V prostorné knihovně panoval chládek. Zatímco procházela vestibulem k výpůjčnímu pultu, cítila známou vůni papíru, prachu a staré tiskařské černi.
„Měla bych tu jednu stížnost,“ pronesla Ella k hnědým očím, které na ni vzhlédly zpoza kostěných obrouček.
Knihovnice měla na halence jmenovku: Ingrid Kočičková.
„Promiňte, ale nejste vy spisovatelka Ingrid Kočičková?“ zeptala se Ella přátelsky.
„Ne, já jsem knihovnice Ingrid Kočičková,“ odpověděla žena stejně přátelsky. Z jejího oblečení čpěl slabý závan kouře.

Pokud jste na tuto otázku již odpověděli, nemusíte znovu odpovídat.  (jen pro nové soutěžící)


HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.4:

„Danieli, vítej na pohřebišti zapomenutých knih.“

V uličkách a na ochozech byla roztroušena desítka postav. Některé se otočily a zdálky nás zdravily. Poznal jsem otcovy kolegy ze sdružení antikvářů. V mých desítiletých očích mi ty osoby připadaly jako nějaký tajný spiklenecký cech alchymistů. Otec si ke mně dřepl a podíval se mi do očí. Promlouval ke mně lehce, hlasem příslibů a důvěrností.

„Tohle místo je tajné, Danieli. Je to svatyně. Každá kniha, každý svazek, co tu vidíš, má duši. Všechny v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé, když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stranách pohledem, duch knihy roste a sílí. Už tenkrát, když mě sem otec poprvé zavedl, to bylo staré místo. Možná stejně staré jako město samo. Nikdo s jistotou neví, jak dlouho už tu je, ani kdo je vytvořil. Povím ti, co můj otec řekl mně. Když nějaká knihovna přestane existovat, když nějaké knihkupectví zavře a nějaká kniha upadne v zapomnění, my, strážci, kteří o tomto místě víme, se postaráme o to, aby se dostala sem. Knihy, které si už nikdo nepamatuje, knihy ztracené v čase tu žijí navždy s nadějí, že se jednoho dne dostanou do rukou nového čtenáře, k novému duchu. My sice knihy v obchodě prodáváme a kupujeme, ale ony ve skutečnosti nemají majitele. Každá z knih, které tu vidíš, byla nejlepším přítelem nějakého člověka. A teď mají jenom nás, Danieli. Myslíš si, že dokážeš tohle tajemství uchovat?“