HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.1:

Knihovna je velikánský labyrint, znak labyrintu světa. Vejdeš a nevíš, zda vyjdeš. Nesmí se za sloupy Herkulovy…“ (Hune mundum tipice… – Tento svět obrazně ztvárňuje labyrint onen. K vstupu je široký dost, však k návratu je příliš úzký.) „Takže nevíte, jak se člověk dostane do knihovny, jsou-li dveře do Budovy zamčené?“ „Ach, to vím,“ zasmál se stařec, „to ví spousta mnichů. Projdeš kostnicí. Kostnicí projít můžeš, ale nechceš. Mrtví mniši ji střeží.“

Pokud jste na tuto otázku již odpověděli, nemusíte znovu odpovídat.  (jen pro nové soutěžící)


HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.2:

V knihovně bylo hrobové ticho. Knihy už se uklidnily. Už propluly strachem a ocitly se v tichých vodách nekonečné hrůzy. Krčily se teď ve svých policích jako stáda zhypnotizovaných králíků.
Dlouhá chlupatá paže se natáhla a sevřela Křesadlův souhrnný lexikon mažije s předpisy pro zasvěcené dřív, než stačil zalézt hluboko do regálu. Knihovník svazek několikrát pohladil, aby ho uklidnil, a pak ho otevřel pod písmenem „S“.
Uhladil roztřesený list a rohovitým nehtem se rozjel po sloupci hesel, až se zastavil u hesla:
 supermažik, m. (mytologické). Proto-mažik, člověk - otvor vchodový, jehož prostřednictvím nová mažije do světa vstupovati může. Tento mažik není jest omezen možnostmi hmotného těla svého, ni Sudbou, ni Smrtí.

Pokud jste na tuto otázku již odpověděli, nemusíte znovu odpovídat.  (jen pro nové soutěžící)


HONBA ZA KNIŽNÍM POKLADEM - ukázka z knihy č.3:

Četla víc, než bylo zdrávo, stovky knížek za rok. Některé knihy přečetla dvakrát i vícekrát, než je odnesla vrátit. Mnohé si po krátké pauze na zažití půjčila znovu. Už tehdy zastávala názor, že knížky jsou nejlepší, až když je člověk čte podruhé či potřetí.
Ella prošla mezi masivními sloupy. Vždycky se mezi nimi tak trochu scvrkla. Psík, který se povaloval na vstupních schodech, se zprudka probral. Podíval se na Ellu, otráveně zavrčel a odběhl.
Na dveřích viselo oznámení; Ella si ho bez zastavení přečetla, otevřela dveře a vstoupila.
V prostorné knihovně panoval chládek. Zatímco procházela vestibulem k výpůjčnímu pultu, cítila známou vůni papíru, prachu a staré tiskařské černi.
„Měla bych tu jednu stížnost,“ pronesla Ella k hnědým očím, které na ni vzhlédly zpoza kostěných obrouček.
Knihovnice měla na halence jmenovku: Ingrid Kočičková.
„Promiňte, ale nejste vy spisovatelka Ingrid Kočičková?“ zeptala se Ella přátelsky.
„Ne, já jsem knihovnice Ingrid Kočičková,“ odpověděla žena stejně přátelsky. Z jejího oblečení čpěl slabý závan kouře.